FRANTIŠEK TICHÝ

☼    24.3.1896   Praha       ♂     7.10.1961     Praha

Původně měl namířeno do Akademie výtvarných umění na Letné, ale vrátil se s nepořízenou a zamířil do Letenských sadů. Pod sebou měl Vltavu, kaskádu, Prahu. Věděl, o čem se v jejích kavárnách stáčí téma k rozhovoru. Zapraskala tam pevnost půdy pod nohama s Jiřím Stříbrným, vlastencem aka stříbrňákem. Jako ministr železnic zadal prostřednictvím svého bratra Františka společnosti Uhelná nákupna dodávky uhlí pro státní dráhy. Provize činila v korunách dvacet melounů, oba bratři se o ni rozdělili. Takovou zprávu z novin musel znát. Vždyť už kolem šesté ranní si přivydělával tím, že roznášel denní tisk. Potkávali ho Ringhofferáci a ptali se: „Co v nich píšou?“ Zmínil se jim o těch dvaceti milionech. Říkali: „Kolik to tak může bejt peněz? Co se za to nechá pořídit?“ Dovedli si představit stovku, kterou dostali za týden. Věděli, co za ni dostanou a ještě více se zabývali věcmi, na které jim už nezbývá, ale k životu to patří.

Nebyl na tom nijak lépe. Student! Pan student. A jakým vlastně studentem byl? Profesoři na Akademii výtvarných umění ho už přestali klasifikovat. Neovládá hladkou akademickou kresbu, zachycující s důkladnou popisností každičký detail. Bránil se tomu, aby mu vštěpovali staromistrovské způsoby tvorby. Profesor Nechleba furt říkal: „Co vlastně na Akademii pohledává? Není vůbec malířem.“

František Tichý odmítal starožitný obsah každého díla. Ani umělci nemohou zůstávat v devatenáctém století. Bydlí na Smíchově. Vidí, kam směřuje lidské myšlení, bohužel nachýleno kriplovsky, inu tak nějak bídným mrzákům ku prospěchu. Místo toho, aby se myšlení vyvíjelo královsky. Josef Walter začínal jízdními koly. Nyní každý rok vychází z jeho továrny nový typ auta. Jezdí v něm honorace. V dělnících, kteří šlapou po chodníku, narůstají zásoby dynamitu, kterým jednoho dne rozmetají celou skladbu společnosti.

Jak může vypracovávat hladkou akademickou kresbu, když v poledne šel za mámou a na dvorku uviděl čtrnáctiletého houslistu? Vyhrával šlágry a čekal, až mu někdo přisype šesták z oken činžáku. „Odkud jseš?“ zeptal se František Tichý.

„Z Košíř. Dům číslo 25. Třicet partají. Je obydlen i sklep.“

„Kde ses naučil hrát na housle?“

„Sám jsem se naučil. Mám je po tátovi. Někde je snad ukradl.“

Vykládal, jakou to dá fušku, než na strunách vymaká jednu písničku. Pak teprve může před lidi, aby mu z okna hodili přebytečný šesták.

„Já jsem na světě prostě přebytečnej,“ poznamenal houslista.

Kdoví, jestli prsty houslisty neutkvěly Tichému v paměti, když se později rozhodl malovat Paganiniho.

Jak mohl malovat akademickou kresbu, když měl před očima takové ruce?

Seděl teď na lavičce v Letenských sadech. Rozhodl se, že do Akademie už nevkročí. Svá studia utnul ještě před absolutoriem.

Dřívkem ze spadlé větve napsal do písku: 1896. Rok narození. Pak 1923. Bylo mu sedmadvacet roků. Táta byl bednářem a nemluvou. Nejraději se posadil v hospodě u chlazeného piva a tvrdil, že ten život nějak přetrpí. Máma živila celou rodinu. Prala měšťanským paničkám, roznášela noviny. Často říkávala: „Domácí přijde s kraválem. Nemám na zaplacení činže.“ Už předem našla levnější byt, do kterého se přestěhovali. Povšimla si, že syn František rád kreslí. Zavedla ho na učení do litografického podniku Koppe a Belmann. Zde se potkal i se Švabinským (Jirkovo hrdina múz na papíře) a večer navštěvoval kursy pro mladé zaměstnance.

Po vyučení nezamířil hned do Akademie výtvarných umění, ale živil se jako kancelářský poslíček a sluha. Dovedl se vžívat do sociálního prostředí, do nitra lidí, viděl, co je v nich a nikoli jen zevnějšek.

Teprve později se přihlásil na Akademii – a byl přijat. Velmi záhy jako temperamentní mladík měl kolem sebe skupinku kamarádů: Muziku, Holého, Baucha, pak obzvlášť Jana Bendu a Sudka. Jsme tu jen pro pláč? Užijeme si také legrace, trochu zpěvu. Ze života si dělaj hladkou akademickou kresbu jen zbabělci. K čemu je nám malíř, když to není osobnost?

Letná se vzmáhala. Kdo zbohatl, snažil se tu zakoupit dům nebo starý zmodernizovat. Patřili k ní malíři z Akademie. V hospodě „U Sojků“ si Tichý přisedl k muži a tvrdil: „S vámi si musím připít!“ Muž totiž hledal byt. Když někde řekl, že má dvě děti, pan domácí ho odmítl. Šel tedy k dalšímu domu a domácí se ptal: „Kde máte děti?“ Muž odpověděl: „Na hřbitově.“ Domácí málem uronil slzu. Muž se nastěhoval a domácí potkal dvě děti. Běžel za nájemníkem a volal: „Vždyť jste tvrdil, že máte děti na hřbitově!“ Muž odpověděl: „Jo, byly tam. Zalévaly kytky na hrobě babičky.“ –

„U Sojků“ to dal k dobru a Tichý volal: „Jste můj člověk, osobně velký hrdina.“

Dovedl se tu i pohádat na kordy. Neměl rád studenty, kteří pochlebovačně plnili příkazy profesorů (unylá tumpachová starožitnost) – a tady? Všechno umění bylo nanic. Teprve oni učiní umění uměním. „Kdo zaplatí, bude tě mět,“ volal Tichý. Odebral se do svého ateliéru ve Švédské ulici na Smíchově. Prohlížel si kolorovanou litografii Hrazdařka.

SMÍCHOVSKÝ MALÍŘ JEDNA BÁSEŇ

František Dvořák o něm později napsal: „Strádání není v životopisech umělců minulých dob žádným vzácným případem, ale je pozoruhodné, že Tichý se ještě navíc k tomu všemu vyhýbal prostředí uznávaného umění. Je další paradox jeho života, že vyhledával lidi vzdálené jakékoli společenské kultivovanosti (div že ne dobytek) a spíše než s lidmi takzvaně kulturními, si rozuměl s těmi, které nacházel jako santusáky v ráži pivní lázně v hospodské třetí cenové.

Kdo však žil ve společensky kultivovaném prostředí? Jistě ne člověk, který ráno šlapal v měšťanských domech vždy pět pater, aby pod dveře zasunul noviny a za každý kus utržil přibližně desetník. Jeden barák – dvacet, třicet haléřů. Musel projít takhle třeba celou ulici, aby měl na oběd. Přitom se potkával s pekařskými učni, kteří u dveří pokládali sáčky s houskami. Karlíku Veselému dala panička jedny zcela nové polobotky, protože tlačily manžela. Venku už mrzlo, Karlík chodil bos, ale boty prodal. První policajt, který by ho potkal, by pohotově vyslýchal: „Kdes je ukradl, zmetku?“ Nebylo možné „kultivovat si“ nohy novými polobotkami značky Popperr. Zároveň s pekařskými učni šlapaly po schodech mlékařky a stavěly za dveře konvičky s mlékem.

Večer zamířil František Tichý do hospod a kabaretů. Pokoušel se vystupovat jako písničkář Jarek Nohavica, ale nedařilo se mu to. Nepřišel na nápad s kometou, ani na nápad s vlaštovkou. Mnozí lidé nebyli čistí jako lilie, ale nic taky nezastírali, – „nekultivovali se“ – ani nemohli. Příliš dobře se znali.

V restauraci U čísla 1 bývalo plno zpěváčků a posměváčků, zastavovali se tu artisté z cirkusu, když hostoval na Smíchově. Měl tu také zahájit svá čísla cirkus Krone. Ředitel dostal zprávu, že po něm slídí za podvody policie. Utekl i se všemi penězi a cirkusáci zůstali v Praze bez prostředků. Kouzelník Richter z Přerova se snažil předvést několik svých triků, aby ostatním vydělal na večeři. Všiml si malíře, který ho kreslil.

„To je, co! Frak na sobě – a v kapse jen díra. Já jsem býval v Přerově holičem. Mistr mi dával stravu. Měl v Olomouci brášku, který vyráběl syrečky. Vždycky jich poslal do Přerova bednu. Já jsem je pak dostával k obědu i k večeři. Na penězích jsem měl jen tolik, kolik mi zákaznice daly na spropitném. Tohle dělat nemohu. Něco musím na sobě vylepšit. Dřel jsem triky, funguju jako kouzelník.“

Potkával se s cirkusáky také na Letné. Zastavili se v hospodě. Mariana, která vystupovala na hrazdě, mu říkala: „Nocovala jsem na nádru. Mínila jsem dělat štětku, ale všude mne pasáci odháněli, abych jejich obživě nekonkurovala. Potkal mně tam majitel cirkusu. Vlastnil takový malý stan. Ptal se, jestli jsem ochotna cvičit na hrazdě. Pane, dělejte to a uvidíte! Půl roku jsem se namáhala, než jsem vystoupila v manéži. Já – taková nicka, odháněla i pasáky – jsem byla v kopuli, desítky očí na mě civěly vytřeštěně. Desítkám očí jsem stála za to, aby mne sledovaly. Pak lidi tleskali dojetím. Dřu, abych jim připravila těch pět minut zábavy.“

Snad je zachycena na kolorované litografii z roku 1921.

Tichý si povzdechl. Dělal kabaretiéra za pár nevýhodných penízků.

Na Smíchově v hostinci „U Holubů“, kde kolem roku 1988 zazněly rapové šlágry třeba i s Orlando Voorn (DMC za Holandskej sejra) a easy does it „Holiday rap“ od Michaela V. z mixu, potkal mladého muže o berlích. Dobře pojedl a říkal: „Nemám u sebe ani vindru. Znáte skupinu létajících akrobatů Orlando? Vystupoval jsem s nimi. Lítali jsme v kopuli cirkusácké jako čerti. Jednou jsem dopadl na okraj ochranné sítě a sletěl do manéže. Lidi tleskali. S úsměvem jsem prošel manéž a zhroutil se jak pytel brambor. Omdlel jsem jako nic. Měl jsem pochroumanou páteř. S cirkusem je už konec. Podívejte se, tady mám výstřižek, psalo se o mně v novinách.“

Tichý: „Vyděláváte si svými životními trampotami.“

Orlando: „Za tu chvíli, co jsem s úsměvem opouštěl manéž, abych nikomu nepokazil podívanou, a měl jsem přitom polámanou páteř, si zasloužím nějakou korunu. Zasloužím.“

Tichý za něho zaplatil oběd.

Pak sám a sám pracoval ve svém ateliéru. Dobře věděl, co o něm spolužáci prohlašují. Prý zapadl do bahna města, zůstane v něm potřísněn, utopí se v něm. Jenže: bylo to bahno, mezi kterým se pohyboval? Což takhle Antonín Švehla, vůdce agrární strany, jistou dobu ministerský předseda? Jeho švagr V. Krečmer se prostě rozhodl, že opustí svou ženu, Švehlovu švihlou sestru. Švehla mu vyhrožoval, že bude litovat, pacholek. V. Krečmer však posvátné pouto manželské rozcupoval na kusy – a byl zavřen pro podvody při nákupu pozemků pro hostivařské filmové ateliéry. Na popud všemocného Švehly.

„Pro tyhle mám malovat?“ ptal se František Tichý a rozhodl se, že ne. Bude malovat svědectví o lidech – a lidi je tam budou hledat.

Toto rozhodnutí dozrávalo až do roku 1926, kdy Tichý maloval obrazy, inspirované životem, vzpomínkami na silné prožitky v dětství, vlastními představami. Naprosto opustil školní doktrínu, která i přes odpor do něho pronikala, aby měl svatý klid od pedagogů. Učil se u Preislera, Kubišty, podněcoval se předkubistickými díly Emila Filly. Vždy si však připomínal svou vlastní osobitou uměleckou tvář. Kdyby neměl ve výtvarném umění přijít s něčím novým do mlýna, pak nemá hodnotu, aby se v tom angažoval.

Povšiml si ho divadelní ředitel Švandova divadla Julek Lébl. Zavolal ho a říkal: „Potřebujeme scénické návrhy. Času však není nazbyt. Premiéra stíhá premiéru. Zkrátka a dobře vás vyždímáme jako grep.“

František Tichý jeho nabídku otrokáře přijal. Musel se vyjadřovat s maximální tvarovou úsporností, ale současně vystihnout atmosféru děje. Ukázalo se, že výborně zvládá literaturu, historické slohy. Musel se smát, když se přátelé tak divili, neboť neměl dokončenou měšťanskou školu a ani Akademii výtvarných umění. Jen mu to potvrzovalo, že má malovat to, co je v člověku – pak o něm vydá dokonale přesné svědectví.

Žil většinou na Smíchově, byl to zdejší pan malíř. V ateliéru si přichystal plátno a začal malovat klauna s talíři. Tělo ne naprosto nehybné, točí se jen talíře. Koncentrace, vůle, elegance – cože? Tohle je komediantství? Ne – člověčí buldočí síla.

Hlavou mu táhnou náčrtky oleje akrobatů létajících v cirkusovém šapitó. Hrazdaři. Musí v nich být pohyb, jak jej vidí divák v manéži ze svého sedadla. Napětí. Dva páry rukou směřují k sobě. Zachytí se nebo minou? Hrazdy jsou rozhoupané. Mezní lidská situace. Ti tři do ní vcházejí každý den. Předvádějí kultivovanost lidského vypětí, par excellence. Vzpomněl si přitom na chlapíka, jednoho ze tří Orlando. – Začínali v pronajaté stodole v Přerově. Stovky pádů, ran a modřin.

Odnášel scénické návrhy do Švandova divadla. Slyšel, jak polovina Smíchova hladoví. Byla těžká hospodářská krize na krku. Co mohl dělat, co si s tím počne? Namaluje své hrazdaře, není čas na květiny, zátiší… Netušil, že tento námět bude malovat až v Paříži. A bude na tom jako ti nezaměstnaní na Smíchově.

NEČEKANÁ PAŘÍŽSKÁ STUDIA

Psal se rok 1929 a František Tichý na tom nebyl špatně. Stal se reklamním kreslířem American bio Na Perštýně a Melantrich mu zadal ilustrace. Přátelé tvrdili, že konečně nachází svou identitu: plakáty a ilustrace. Jak se v něm mýlili!

František Tichý se nám však málem ztratil z obzoru. V Unionce se sešel s českým grafikem Růžičkou a ten mu sliboval hory doly: „Tvoje budoucnost je Brazílie. Co tady? Začíná krize. Jak to vydržíš? Přijeď za mnou do Sao Paola, budeš mistrem v litografické dílně.“

Domluvili se, že František Tichý přijede s manželkou do Marseille. A směr plavby: Sao Paolo! František Tichý svým přátelům oznámil, že se už do Prahy nikdy nevrátí. Manželka měla jako věno ještě nějaké peníze, odjeli tedy do francouzského přístavu.

Místo peněz došel dopis. Růžička sděloval, že teď není vhodná doba, aby Tichý přijel do Sao Paola. Jsou tam stávky, neklid. Má vyčkat v Marseille na příhodnější dobu.

„Za co tu mám čekat? Za co?“ volal František Tichý.

Spočítali si peníze a zjistili, že jim vystačí na cestu do Paříže a kratší pobyt. Manželka se rozhodla: „Budu dělat švadlenku.“ Jenže švadlen měli všude dost.

Žili, či lépe řečeno živořili v Paříži. Tichý o tom později nerad vyprávěl. Co chtěl lidem sdělit, bylo na obrazech a kresbách. To ostatní, o čem přemýšlel, bylo jeho, čistě jeho hájemství. A kdo mu pomůže? Pár franků, které by mu poslali, nemůže zlepšit nic na těžkých myšlenkách, které se mu převalovaly v hlavě. Za pár franků od přátel si může dovolit lepší oběd – a nad talířem mu bude smutno, že zítra už snad vůbec nebude jíst. Musel vstávat před čtvrtou, aby včas došel do práce ve vzdálené fabrice. Dostal dopis od Růžičky z Brazílie, že se situace zlepšila a může přijet. Žil se žen ze dne na den, nezbyl jim ani frank na zaplacení cesty. Přátelé ho vyzvali, aby poslal do Prahy obrazy na výstavu Umělecké besedy. Vybral pouze osm kvašů. Rudolf Kremlička, který Tichého osobně neznal, mu napsal do Paříže dopis s nadšeným projevem slov.

Dal se do práce na kvaši Klaun s mandolínou. Klaun dohrál. Další práce: Hlava klauna. Žije a přesto se ten klaun jeví jako mrtvola. Co se v té hlavě odehrává za drama?

V pařížských ulicích potkával takové muže. Nezavadili o práci. Podávali si jedinou cigaretu. A když se do těch tváří vrátil život, dozvídali se, že v Německu se chopil moci Hitler se svou nákazou. Paříž byla přeplněna německými emigranty. Jejich tváře byly podobné tváři klauna se zavřenýma očima. Jako dítě periférie to cítil obzvláště intenzivně. Něčím vás vždycky poznamenala. Zatím mu přátelé v Praze uspořádali výstavu v Krásné jizbě. Oznámili mu, že je řazen mezi přední pražské malíře. Ale ředitel pařížské galerie Quatre Chemin Caganowitsch marně čekal na kolekci obrazů, které mu měl Tichý dodat pro svou výstavu. Obával se toho, že neuspěje. Projevily se pocity méněcennosti smíchovského kluka před Pařížskou bohémou? Snad. Periférie, která v něm žila, mu zabraňovala, aby unikl do abstrakce.

OPĚT V PRAZE

Do devětadvacátého roku se Praha snažila vymanit z charakteru provinciálního města. V pětatřicátém už stály na nábřeží za Národním divadlem pětipatrové činžáky a Podskalí už patřilo jen k historii. František Tichý s manželkou se vrátil do tohoto města, kde Živnobanka nabízela své služby v nové budově a zároveň se připravovala výstava „Chceme žít!“ Měšťáci se bouřili předem, neboť to mělo být vše, co patří mládeži, kterou se doba ani pořádně nepokusila zařadit do normálního života. K vidění budou například hadříky z těl mladých lidí, kteří žijí jako jeskynní prapředci v břevnovské Ladronce.

František Tichý začal v Praze pracovat. Rozhodl se portrétovat fotografa Josefa Sudka, nesmírného rváče se životem, který svým hledáčkem na fotoaparátu objevoval krásy Prahy, přírody. Podívejte se a rozhlížejte se, co je kolem vás. Podívejte se, co by mohlo vykvést ve vás. Jde o architekturu duše, psychiky jakou si pěstoval nejeden expert. Josef Čapek, který obdivoval práci Tichého, napsal, že si udržuje vlastní nejniternější soukromí a to dovede uplatnit v silně poetizující míře. Neutíká před životem. O všem si je vědom, co se kolem něho děje. Chce však svým nejniternějším soukromím, nejtajnějším nitrem hovořit do toho všeho.

Podívejme se na kolorovanou kresbu Harlekýn s violoncellem. Sedí na židli, zaujímá bojový postoj, nástroj má téměř kolmo opřený o stehno – v pravé ruce to je však smyčec. Připadá vám, že Harlekýn drží kord, kterým každým okamžikem zaútočí. Harlekýn – mlčící, s nehybnou tváří – v roce 1934 namaloval Tichý Klauna se založenýma rukama. Ústa má otevřená, je to jen černý otvor, nevíte, zda se směje nebo křičí. V roce 1945 vyjadřuje Harlekýna jako statečného rytíře, který drží holubici v náručí – a je schopen se pro ni rvát. Tichý neilustruje slova, ale maluje myšlenku, názor, svůj postoj, sdělení. Snad proto mnoho básníků v jeho obrazech nachází poezii, kterou zdařile proměňují ve slova. Píše o něm Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Halas, František Hrubín, Svatopluk Kadlec.

Po Praze se o něm šíří fáma, že sám vystupoval v cirkuse jako artista. Kdekdo se ho ptá na podrobnosti, historky z natáčení. Odpovídá, že vždy zpracovává silné dojmy ze svého života, z dětství – a cirkus mezi ně rozhodně patřil. Člověku moc dlouho trvá, aby se mohl stát artistou. Celý život pracuje pro pět, osm minut perfektního vystoupení. Cirkus je umění. Do manéže mohou jen ti, co něco silného dokážou snadno.

Shodou okolností měl František Tichý ateliér ve Vodičkově ulici. Nedaleko „U Nováků“ je Varieté. Denně se potkával s artisty. Dlouho tu vystupovala Monika Laubová. Po představení se zastavila v baru Barbara. Strašně ráda naslouchala houslím Otty Sattlera. Vyprávěla Kainarovi a Tichému: „Od čtyř let ze mne dělal táta hadí ženu. Už mi to jde ztuha a bojím se toho, kdy z manéže budu muset odejít. Vy to asi nepochopíte.“

Po návratu z Paříže pracoval v Praze i jako veselý ilustrátor. V roce 1954 Monika Laubová ani netušila, jak ji Tichý dobře chápe. Maloval portrét Václava Talicha a herce Trégla. Pojednou dostal strach, že nezvládne štětec. Začla se mu míhat v hlavě celá řada detailů. Dostával strach, co se s ním děje… Odvážil se jen ilustrovat. Ale přece jen namaloval opět Hlavu klauna, snad poprvé s úsměvem. Půlku tváře však halí stín. V roce 1958: duševní krize, namáhavé léčení, tinktura nezabírá ani jako akupunktura. Za tři roky umírá jako vysloužilý chrabrý indián.